Vysvětlujeme, o co jde v případu česko-vatikánské smlouvy a proč se někteří bojí, že by mohla církvi pomáhat krýt sexuální zločiny. Pátráme po smyslu nejkritizovanější pasáže celého prohlášení a popisujeme i komunikační postoj katolické církve. A hledáme řešení toho všeho.
Po vyřešení únosu čtyř hlavních kandidátů na papeže a po rozluštění Šifry mistra Leonarda se americký profesor mytologie Robert Langdon chystá v září odhalovat tajemství Prahy. Tedy alespoň na stránkách nejnovějšího románu populárního spisovatele Dana Browna.
Ten je známý svými tajemnými příběhy, ve kterých často jako jedna z nejzáhadnějších a nejpodlejších světových organizací působí katolická církev. A tak je symbolické, že jeho nejnovější román se bude odehrávat právě v Praze, hlavním městě země, která si s katolickou církví neví rady. Nebo tedy alespoň s jejím vedením ve Vatikánu.
Je běžným evropským standardem mít mezinárodní smlouvu s nejmenším státem světa, v němž sídlí hlava největší náboženské komunity světa. Česko i tak na tu svou čeká od vzniku státu v roce 1993, historicky ale dokonce od roku 1950, kdy československý komunistický režim přerušil se Svatým stolcem diplomatické vztahy.
Jeden významnější pokus o uzavření dvoustranné smlouvy už mezi oběma státy proběhl v roce 2003, tehdejší návrh ale odmítla Poslanecká sněmovna s odůvodněním, že smlouva je jednostranná a mohla by narušit rovnoprávnost mezi různými náboženskými společnostmi.
Nová smlouva
S novým návrhem přišla až vláda Petra Fialy (ODS), který také nové znění podepsal před čtyřmi měsíci ve Strakově akademii se státním sekretářem Vatikánu Pietrem Parolinem. Aby se smlouva stala závaznou, musí podle českého právního řádu nejprve úspěšně projít tzv. ratifikačním procesem, tedy schválením oběma komorami parlamentu a podpisem prezidenta.
Schvalování vyvolalo v médiích i na půdě Senátu širokou diskuzi. Ta se točí především kolem ustanovení, které garantuje právo obdobné zpovědnímu tajemství pro „pastorační pracovníky“ a to „za podmínek stanovených zákonem“.
Co to znamená? Podle smlouvy je možné zákonem určit, že konkrétní profese, zde souhrnně nazvané pastorační pracovníci, nebudou muset s odkazem na zpovědní tajemství oznamovat policii trestné činy, jejichž spáchání jim lidé sdělili v důvěrných rozhovorech.
Český trestní zákoník už tzv. právo obdobné zpovědnímu tajemství zná, a to od ledna roku 2002. Od té doby se na něj mohou duchovní registrovaných církví a náboženských společností odvolávat. A vyhnou se tak povinnosti oznámit informaci, že někdo spáchal trestný čin.
Krytí sexuálních predátorů
Problém je, jak například při projednávání smlouvy na plénu Poslanecké sněmovny v prosinci minulého roku upozorňovali pirátští poslanci, v označení „pastorační pracovník“. Vzhledem k tomu, že mezinárodní smlouvy mají podle Ústavy v případě rozporu přednost před českým právem (tzv. aplikační přednost), mohlo by se stát, že církev někoho označí jako pastoračního pracovníka, a ačkoliv to nebude duchovní podle trestního zákoníku a zákona o církvích a náboženských společnostech (dále o něm píšeme jako o tzv. církevním zákoně), vyhne se tak povinnosti oznámit trestný čin. A to právě proto, že se na něj vztáhne mezinárodní česko-vatikánská smlouva, která bude mít přednost před českým trestním zákoníkem.
Církev by tak podle kritiků měla možnost krýt pachatele některých trestných činů. Nejvýraznější je přitom obava, že by takto mohlo být mařeno vyšetřování trestných činů v oblasti sexuálního zneužívání. Podle tiskového prohlášení spolku Někdo Ti uvěří, který se na českém území věnuje zneužívání v církevním prostředí, má spolek obavu „že tento institut (zpovědní tajemství pro pastorační pracovníky, pozn. red.) bude sloužit jako záminka pro nehlášení a neřešení případů zneužívání a jiných závažných skutečností.“
Spolek dlouhodobě upozorňuje na neřešené případy sexuálního zneužívání v české i světové církvi, zprostředkoval již řadu příběhů lidí, kteří si zneužíváním v církevním prostředí prošli a jejichž případy byly nevhodně řešeny. Obavy, které spolek tlumočí, tak jistě nelze brát na lehkou váhu.
Hra se slovy
Ale zpátky ke smlouvě. Nechme stranou hlasy namítající, že Česká republika, v níž je církev od státu odloučena (tzv. sekulární systém), nemá mít s Vatikánem žádnou smlouvu. Mezinárodní smlouvy představují běžný standard, s Vatikánem má podobné úmluvy 65 států po celém světě, z toho 25 evropských. Například Slovensko má základní smlouvu s Vatikánem už čtvrt století a po celou dobu tato smlouva garantuje právo na zpovědní tajemství i na obdobné právo pro ty, kterým byla informace o trestném činu sdělena pod podmínkou mlčenlivosti jako „osobe poverenej pastoračnou starostlivosťou“.
FOTO: Pixabay - Noční pohled na Vatikán.
Je navíc třeba dodat, že smlouva obecně garantuje náboženskou svobodu a její výkon v České republice. Její schválení proto podpořila i Ekumenická rada církví, která sdružuje české křesťanské církve. Kromě obecných částí navíc garantuje katolické církvi možnost duchovního působení v zařízeních sociální péče, nemocnicích, věznicích nebo armádě.
Jako podstatnější se ale zdá otázka, proč vůbec právo obdobné zpovědnímu tajemství církve potřebují, a to pro neurčitou skupinu nazvanou pastorační pracovníci?
Podle člena výboru pro přípravu česko-vatikánské smlouvy, jehož vyjádření poskytla redakci Apoštolská nunciatura (velvyslanectví Vatikánu) a zároveň neuvedla jeho jméno, jde především o převedení již existující úpravy zpovědního tajemství v českém právním řádu do mezinárodní smlouvy, a to tak, aby použité pojmy stejně chápaly obě smluvní strany.
Protože Vatikán nezná pojem „duchovní“ použitý v české legislativě, snažili se vyjednavači na obou smluvních stranách najít vhodnou, společně srozumitelnou formulaci. To ostatně už dřív potvrdilo také Ministerstvo zahraničních věcí. Podle Apoštolské nunciatury navíc Česká republika není s takovou úpravu ve smlouvě s Vatikánem jediná, podobná ustanovení mají třeba smlouvy se zmiňovaným Slovenskem nebo některými německými spolkovými zeměmi.
Na okraj je zajímavé doplnit, že Slovensku vatikánské smlouvy v minulosti také zajistily perné časy. Kvůli sporům kolem smlouvy o výhradě svědomí padla v roce 2006 druhá vláda Mikuláše Dzurindy. Zhruba tři měsíce před koncem řádného volebního období se tak konaly předčasné volby.
Jádro pudla
Stále ale zůstává na stole otázka, proč je vůbec takové právo potřeba a zda by nestačilo standardní zpovědní tajemství.
Zpověď, kterou lze znát z prostředí katolické církve, nemají automaticky všechny církve. I proto už nyní trestní zákoník počítá s právem obdobným zpovědnímu tajemství, aby na stejné možnosti dosáhli věřící v různých církvích, ať už se obřad jmenuje zpověď nebo jakkoliv jinak. Dovolávat se tohoto práva ale podle církevního zákona může pouze duchovní registrované církve, která zpověď nebo obdobný rituál provozuje alespoň 50 let. Zároveň, a v tom je jádro pudla, má podle stejného zákona každá církev povinnost stanovit ve svém základním dokumentu, jak stanovuje a odvolává duchovní. Například v katolické církvi se tak děje jmenovacím dekretem, který mohou obdržet vysvěcení kněží i laičtí věřící.
Už nyní tak církve mohou svobodně určovat, kdo může využívat zpovědního tajemství. Stačí, aby ho jmenovali duchovním. Rozdíl oproti pastoračním pracovníkům, kterých se kritici smlouvy obávají, je pouze v jednom podepsaném jmenovacím dekretu.
Jistě to neznamená, že je to stav nejvhodnější. Bylo by dobré zákonem jasně určit, kdo je duchovní, protože disponuje tak významným právem, jako je zpovědní tajemství. Je třeba si ale upřímně přiznat, že to dosud nikdo ze současných kritiků česko-vatikánské smlouvy nepožadoval.
Navíc, a to je možná ještě zásadnější, zpovědní tajemství lze využít jen jako ochranu před trestním stíháním za to, že člověk neoznámí některé trestné činy. Sexuální mezi nimi nejsou. Neoznámit sexuální nátlak nebo znásilnění je tedy podle českého práva legální, nikdo takovou povinnost nemá. A nikdo tedy z neexistující povinnosti nemůže být vyvázán.
Naopak každý musí takové trestné činy překazit. Včetně duchovních, tady žádné zpovědní tajemství nehraje roli. Tedy prozatím. Smlouva by to mohla změnit. Stanovuje totiž, že Česko uznává zpovědní tajemství. V této obecné rovině by se tak kterýkoliv duchovní mohl na smlouvu odkázat a odmítat vypovídat o jakékoliv skutečnosti, protože má od státu garantované zpovědní tajemství.
Problém smlouvy tedy není v pastoračních pracovnících, ale v teoreticky neomezeném respektu státu ke zpovědnímu tajemství. Zatímco dosud mohli kněží legálně mlčet jen při neoznamování trestných činů, nyní by se na zpovědní tajemství mohli odkázat kdykoliv. Pro kněze a církve by šlo o velký pokrok, pro stát možná vážné omezení.
Otevřít diskuzi
O tom všem by bylo třeba vést řádnou společenskou a odbornou diskuzi. A možná by se bezproblémově podařilo najít řešení nebo by se ukázalo, že jde jen o zdánlivý problém. Začít a moderovat diskuzi tohoto typu mohly a stále ještě nejlépe mohou církve, protože jsou to ony, kdo by pro své duchovní získaly významná nová oprávnění.
Proto je těžko pochopitelné, že se Česká biskupská konference (ČBK, nejvyšší orgán katolické církve v Česku) na projednávání smlouvy mediálně nepřipravila. I kdyby neotevřela veřejnou diskuzi, je zvláštní, že si alespoň nepřipravila komunikační a mediální strategii, pomocí které by vysvětlovala, proč o smlouvu stojí.
„ČBK samozřejmě spolupracuje s odborníky na různá témata. V rámci svých běžných procesů zvažuje způsoby, jak své postoje srozumitelně komunikovat,“ reagovala Magdalena Machulová z tiskového oddělení ČBK na dotaz naší redakce, zda biskupská konference pracuje v potenciálně citlivých otázkách s plánováním mediálních kampaní nebo kooperuje s odborníky na krizovou komunikaci, aby byla schopná své postoje obhájit.
Spravedlivé rozhořčení
Nyní se ČBK snaží situaci zachránit a v úterý 25. února vydala prohlášení, ve kterém biskupové přiznávají, že vnímají kritiku veřejnosti k česko-vatikánské smlouvě. „S lítostí si uvědomujeme, že toto rozhořčení má spravedlivou příčinu. Jakýkoliv akt sexuálního násilí ze strany kněze nebo pastoračního pracovníka je nepřijatelný a zaslouží si jednoznačné odsouzení. Sexuální agresoři nemají v církvi místo. (…) Jako ti, kdo mají odpovědnost za církev v naší zemi, si uvědomujeme, že naše reakce neodpovídaly vždy vysokým standardům, jež na nás společnost oprávněně klade. Pokud se tak stalo, tak nikoliv ze zlé vůle či snahy zametat věci pod koberec, ale spíše z nedostatků zkušeností, jak s tímto novým jevem nakládat." V závěru prohlášení potom biskupové píší: „V mnohém vnímáme zkušenost s hněvem části veřejnosti jako přínosnou. Ukazuje na ztrátu důvěry v církev a její poslání. Chceme těmto hlasům pozorně naslouchat a rozlišovat užitečné impulsy, jež se v nich nacházejí.“
Dlouhodobým pozorovatelům dění v české katolické církvi nemůže uniknout nová dikce, kterou je prohlášení formulováno. Nebývá zvykem, aby katoličtí biskupové uznávali kritiku (i třeba jen částečně) a přiznávali, že jsou si vědomi ztráty důvěry veřejnosti. Podle zdroje blízkého ČBK vzniklo prohlášení jako kolektivní dílo českých a moravských biskupů. Brněnský biskup Pavel Konzbul naopak redakci Téma 21 sdělil, že sám autora prohlášení nezná a znění mu přišlo přímo ze sekretariátu biskupské konference, potvrdil ale, že je z jeho pohledu psáno s jinou dikcí než obvykle.
Jisté je, že Česká biskupská konference udělala úterním prohlášením první krok ke své proměně. Uznání kritiky jistě není dostačujícím předpokladem důvěryhodné organizace. Budou-li ale následovat konkrétní kroky, mohla by katolická církev v Česku na dobré cestě vytrvat.
